IngC. Zdeněk Volf

 Letošní počasí zatím příliš nepřálo dlouhým přespolním letům, proto s tím větším napětím jsme na Točné očekávali vývoj po přechodu studených front 16. a 17. června. V pondělí 18. červa se již osmé hodině  objevily slušné cumuly a vítr 190° 5 m/sec zvětšoval naděje na úspěch delších letů. Dr. Förchtgott z meteoru Ruzyně však doporučoval počkat raději do středy, v poledne prý projde další studená fronta s bouřkami.   Poslední studená se rozpadá na Moravě a průlet by byl nejistý.

Vytahujeme proto z hangáru Šohaje a Luňáky a chceme  se pokusit  o nějaké výšky ve slíbených bouřkách. Mraky však vypadají tak slibně, že ztrácím chuť čekat a rozhoduji se letět na trať hned. Připravujeme tedy rychle Vážku OK-8162. Nemám ani čas vrátit se pro košili, kterou jsem nechal v jednom Šohaji a oblékám si jenom lehkou bundu. Ještě uskladňuji v mašině zaplombovaný barograf a dvě  učebnice  politické ekonomie, které vozím pro uklidnění svědomí s sebou. Zkoušky se totiž neodvratné blíží a pouhé pomyšlení na ně vzbuzuje ve mně svíravé pocity.

Startuji v 11,05, vlek je velmi neklidný, nárazy kolem 5 m. Vypínám u Vranské přehrady asi v 500 m, dotáčím s 2 m/sec do 700m, pak komín ztrácím a pokračuji na kursu 60°, protože na Sázavě jsou mraky velmi řídké a v rozpadu. Nevěřím stejně, že bude možno dostat se do, Nitry, kterou jsem si určil za cíl, protože Jižní Morava bude pravděpodobné čistá. Nad černokosteleckými lesy pod   souvislou řadou   Cu získávám 1400 m a letím na východ v mracích. U Kutné Hory vylétám do úplně bezmračné oblasti, zachraňuji se v čistém 2m stoupání nad městem a s 1100 m snažím doklouzat do Železných hor. Opadám však dále 2m a tak se velmi rád chytám na nule na okraji lesa u Žlebů za Čáslaví. Zdržuji se téměř hodinu, než nám opět 1000 m.

Pokračuji devadesátkou k Železným horám, kde opět něco získávám a letím dále na kursu. U Bystřice v Srňském lese ve 300 metrech nacházím nulu, která se po delší námaze zlepšuje až na 2 m. Vytáčím do mraku do 1400 m a letím na Poličku. Již jsem se dávno rozloučil s nadějí na 300 km klesání mám stále kolem 2 m, mraky jsou v rozpadu. Nad Poličkou mám opět 400 m na výškoměru vracím se zpět na okraj lesů severně od Poličky. Tam v necelých 50 m nad terénem nalézám nulu a vytrvale ji točím. Později se stoupání zlepšuje až na 2 m/sec.

Jsem rád, že jsem unikl přistání na bramborách, které jsem měl již za nevyhnutelné. Protáčím mrak do 1700 metrů a letím rychlostí 120 km na východ. U Svitav je asi 5 km široký prostor zcela bez mraků, až nad pásmem lesů východně od města je řada tmavých CuCong. Při přeskoku přes údolí Svitavy ztrácím velmi rychle výšku a teprve v 600 m nalézám opět nulu. Točím vy trvale, ručička varia pomalu stoupá ke 2 metrům.

V 1100 metrech přelétávám na sever, kde je základna mraku velmi tmavá a nepravidelně roztrhána. Vario ukazuje stoupání 4 m, v 1100 m v mrak,u již 6 ,m/sec. Držím Vážku na uchu, abych stoupání neztratil. Má pocity jako ve výtahu, v 2000 m stoupám již 15 m/sec. Moje nálada vytrvale stoupá, vario též, až na 20 m/sec. Nárazy jsou velmi silné, rychloměr vysadil v 3000 metrech, pneumatický zatáčkoměr však pracuje bezvadně. Vario je stále na doraz a tak mne nemohou příliš rozčilit ani kroupy, které mi bubnují do kabiny a potahu. V 5000 m klesá stoupání na 17/sec.

Kabina je namrzlá velmi slabě, zřejmě jsem proletěl námrazovou oblastí příliš rychle. V kabině je téměř tma, ciferníky přístrojů matně svítí. V 5500 metrech začíná ručička varia skákat mezi 10 až 20 m/sec. Je to velmi nepříjemné a těžko držím Vážku v přijatelné poloze. Ručička šestikilometrového výškoměru oběhla již celých 360°, dýchám rychleji a zhluboka, žádné větší potíže však nemám. Rozhoduji se stoupání ukončit. Srovnám Vážku do rovného letu, přitahuji, a vykopávám levou nohu.

Vrtám zcela normální pouze občas mne znepokojí silné nárazy a tlaky do směrovky. Vario nejdříve poskakuje kolem nuly, později se ustaluj na -15 až -16 metrech. Ručička výškoměru se otáčí jak šílená. S napětím očekávám, kdy z mraku vypadnu. Pro změnu několikráte měním směr otáčení. Občas se zableskne. V 1100 metrech se náhle objevuje země. Rychle vybírám vývrtku a letím na východ. Pode mnou je Jevíčko. Vracím se opět pod mrak, kde chci vytočit ještě pár metrů, abych mohl uletět bouřce co nejdále. Ztrácím ale chuť točit déle, když se nedaleko mne vysype z mraku solidní blesk a zapadne kamsi dolů do Jevíčka.

Obracím a letím po železnici na Olomouc. Ve 400 m přelétávám Konice, vyhlížím si řepné pole nad městem. Ztrácím výšku několika vertikálami, vytahuji klapky, glizádou přelétám telegrafní vedeni a v 17,24 přistávám. Prohlížím barograf, je v pořádku. Vypadá to na rekord, diamant je jistý. Rychle demontuji Vážku, právě včas před pořádným lijákem. Za tři hodiny sedím již na letišti v Olomouci, kam mne dovezli pohotově olomoučtí plachtaři.