IngC. Zdeněk Volf

V tomto článku chci popsat další dva přespolní lety, dlouhé 307 a 260 km: které jsem vykonal ve dnech 6. a 7. srpna t.r. Oba byly provedeny za nepříliš výhodných podmínek, jak je vidět z přiložených meteorologických mapek. Věřím proto, že je možno přelétávat 300 km běžně i několik  dnu po průchodu studené fronty při nástupu tlakové výše, zvláště dobře, vede-li trať letu hornatým terénem. Při přeletech z Prahy a z ostatních letišť ve středních Čechách nutno ovšem počítat s většími bezmračnými oblastmi, nejčastěji jižné a východně od Brna a podél toku Moravy. je proto výhodné volit let severní Moravou. Při přespolních letech, které sem letos provedl za bezvětří, nebo slabého SW větru, dosahoval jsem přeletové rychlosti průměrné 40 km.

V červnu a počátkem července lze spoléhat na 8-9hodinový termický den, lze tedy uletět při plném vy.užití dne 320-360 km. Velmi dobré podmínky bývají za této situace na trati z Krkonoš přes Orlické  hory, Kralický Sněžník, Jeseníky a Beskydy na Slovensko. Je možno startovat mnohem dříve a přistávat až o hodinu později, než při přeletech nad rovinou. Jsem si jist, že za letošní sezóny, která nebyla nepříznivější; bylo mnoho dnů, kdy se dalo 300 km doletět. Největší vlnu na tom, že jsou u nás. dlouhé přespolní lety stále řídké, přičítám ne počasí, ale spíše nerozhodnosti mnoha plachtařů, kteří stále čekají na menší vichřici, aby je pod nekonečnou řadou kumulů 300 km odnesla. Pak bychom ovšem museli čekat na slabší tajfun, který by nás dokázal odvát kýžených 500 km. Nesmíme zapomínat na to, že množství zlatých a diamantových přeletů, vykonaných letos v Potsku, bylo umožněno jen důkladnou přípravou a připraveno mnoha nezdařenými kratšími přelety. Nebudeme-li se stydět vyrobit několik dalších padesátek, i když nosíme stříbrný věneček několik let, jistě trude zlatý přelet brzy všedním zjevem.

Nejlepší přípravou pro velké výkony bude létání vícedenních etapových přeletů ,za různých, i nepříznivých podmínek. V letní době je na našem území dostatek letišť s celodenním provozem, abychom si mohli zvolit za každé situace vhodný cíl.

Jen systematickými pokusy se nám může podařit, aby naše výkony dosáhly mezinárodní úrovně. Zatím jen Házova rekordní výška se může řadit mezi vynikající výkony, které byly letos v cizině.vykonány.

4. srpna prošla naším územím studená fronta a 3. srpna.ráno byla již na středním Slovensku. Dal se očekávat dobrý přeletový den. Bohužel během dne procházela další okludovaná fronta, nezbylo mi tedy, nečekat.

V pondělí ráno 6. srpna byla obloha úplně čistá, teprve v 9,30 hod. se objevily na Brdech První mráčky, o něco později též nad Sázavou. Vítr byl jihozápadní, velmi slabý. Na letišti nebylo právě velké nadšení pro přelety, připravili jsme však Vážku i Šohaje na start. Před 10. hod. vytvořily se dvě řídké řady kumulů, jedna nad Sázavou, druhá směrem na Kutnou Horu. Předpověď z Ruzyně slibovala na severní Moravě silnou oblačnost a možné přeháňky, byl jsem proto nucen zvolit si za cíl Partizánské, ačkoliv mám k severnější trati do Žiliny mnohem větší důvěru. Partizánské je celkem výhodně položeno. Je-li jižní Morava bez mraků, dá se doletět hornatějším severem. V případě, že je na trati zataženo, je možný oblet jihem, kde bývá pravidelně menší oblačnost. To je ovšem jenom theorie, přes všechny spekulace jsem večer seděl v poli 15 km od Partizánského.

Startoval jsem v 10,05 ve vleku za C 104. Vlek byl velmi turbulentní, prolétávali jsme silná stoupání. Vypnul jsem v 5 00 m jižné od letiště, nemohl jsem však nalézt žádný komín. Po delší době zápolení s vrtkavým 1 m/sec se mi podařilo dosáhnout 900 m. Otočil jsem Vážku do kursu a se l00 km na rychloměru jsem pospíchal na Sázavu, kde se zdály být lepší podmínky. Pod tmavou základnou velikého kumulu jsem nalétl +3 m/sec. Ve 1400 m jsem dosáhl základny mraku a po několikaminutovém kroužení jsem vylétl ve 2000 m opět do slunečního jasu. Získaná výška mi stačila k čtvrthodinovému letu nad mraky. Byl to .docela hezký pohled na moře nízkých kumulků. Až daleko nad severní Českomoravskou vysočinou vynikalo několik vysokých congestů. Za půl hodiny byl jsem opět v 800m, další let byl nepříliš pohodlný, stoupání velmi slabé. Postupoval  sem proto jen pomalu kupředu a teprve ve 12,30 jsem přelétl Havlíčkův Brod.

Obloha přede mnou vypadala úplně beznadějně, směrem na Brno bylo několik plochých kumulků, jižně od kursu úplně jasno, jen na severu byly podmínky poněkud lepší. Nemohl jsem však déle ztrácet čas a rozhodl jsem se riskovat průlet na kursu. Před Přibyslaví mne zachránil metrový komín a o několik km dále jsem našel pod mrňavým kumulkem +3 m/sec. Byl jsem mile překvapen, pod každým ,plochým kumulkem mi vario vyskočilo nejméně na dva metry. .Základny mraků se zvýšily na 1700 m, cestoval jsem stále stovkou. Před Křižanovem mraky zhoustly v pěknou řadu. S pěti metry na variu vletěl jsem do mraku a využil jsem silný stoupavých proudů k zvýšení rychlosti. Před Tišnovem jsem protočil dalších +5 m/sec a za několik minut jsem již viděl Brno.

Ve 14,15 jsem přeletěl Medlánky. Poslední mraky zůstaly před Brnem, další kumuly byly až nad Chřiby. Byl jsem nucen u.hnout z kursu. Po okraji lesů východně od Medlánek postupoval jsem pomalu k Rousínovu.. Kroužil jsem v každé lepší nule, stále jsem však ztrácel výšku. Pomocí čisté termiky jsem konečně doletěl v 800 metrech k prvnímu kumulu. Pak šlo vše už velmi rychle. Nad Chřiby jsem využil silného, až 5metrového stoupání ve velkém congestu a dosažená výška 2300 metrů mi stačila k přeletu nepříznivé oblasti mezi Chřiby a Bílými Karpaty. Před Lopeníkem jsem vystoupil ze 600 opět do 1300 metrů.

Před hřebeny Karpat dosáhl jsem 1500 metrů. Pohled na Váh byl sice velmi krásný, neměl jsem však z něho žádnou radost, blížila se. pátá hodina a na Slovensku nebylo ani mráčku. Nemohl jsem si proto dovolit přímý přelet Váhu a tisícimetrového Inovce. Rozhodl jsem se letět přes Trenčín a bude-li nutno, přistat na trenčínském letišti. Nad Trenčínem jsem potkal Šohaje, pomohl mi najít půlmetrové stoupání: Zjistil jsem, že nad svahy mám jen malé opadání, rozhodl jsem se tedy přeletět hřeben. Přeletěl jsem v úrovni vrcholku a pokračoval v naprostém klidu v letu na kursu. Klesal jsem stále, nikde nebylo ani stopy po nějakém pohybu.

Ve dvou stech metrech jsem přeletěl malou vesnici a rozhodl se přistat. Partizánské bylo sice již nedaleko, ale tentokráte mne mé štěstí definitivně opustilo a ve 17,45 jsem se měkce zabořil do čerstvě podmítnutého pole. Setkal jsem .se hned s velkou ochotou obyvatelstva, ostatně jako vždy na Slovensku Za chvíli jsem již telefonoval z MNV Dežerice na letiště do Trenčína. Zatím co jsem večeřel v rodině jednoho místního plachtaře, přiletěla nad místo mého přistání trenčínská dvaadvacítka a shodila mi nepříjemný vzkaz, že trenčínský aeroklub nemá transportní vůz. Nezbylo mi tedy nic jiného, než jeti do Bánovců na SNB a volat do Partizánskeho. Kolem 9. hadiny jsem již odjížděl autem na letiště, u Vážky zůstala hlídka SNB. Ráno jsme měli zaletět pro Vážku Čápem.

Bohužel, druhý den mne čekalo zklamání Čáp nedostal povolení ke startu, jeli jsme proto  do  Ďežeric s transportním vozem. Na obloze byly od osmé hodiny krásné kumulky, které mne jen zbytečně dráždily. Teprve ve dvanáct hodin stála Vážka na letišti připravena k startu. To však nikterak neotřáslo mým odhodláním pokračovat v dalším letu. Vzdor slabému SW větru a trochu nedůvěřivým pohledům osazenstva letiště nahlásil jsem cílový let do Jilemnice, přesně 300 km vzdálené od Partizánskeho. Rozloučil jsem se ještě s Vil'o Hudcem a ostatními plachtaři, kteří mi už po druhé tak vydatně pomohli a ve 12,30 mne již Čáp vlekl k další etapě letu. By1 jsem si jist, že přímý přelet Moravy by byl velmi obtížný (povětrnostní situace je nejlépe vidět z mapky).

Rozhodl jsem se letět po horách, přes Bílé Karpaty, Hostýnské vrchy, Jeseníky a Orlické hory. Podle svých dosavadních zkušeností jsem počítal, že v horách vždy najdu mraky, případně nějakou bouřku, i když budou podmínky v rovině beznadějné. Vypnul jsem v 500 metrech a ukolébán silnými, až pětimetrovými stoupavými proudy jsem se ani nesnažil zajistit si bezpečnou výšku k přeletu Inovce. Málem jsem na to doplatil v závětrné straně na východních svazích jsem prolétával oblasti silného klesání a tak jsem přišel nad hřeben pod úrovní hlavního vrcholku.

Přelet Váhu mne stál hodně výšky, před úpatí Bílých Karpat mi výškoměr ukazoval již jen 600 metrů. Hory mne však nezklamaly, nalezl jsem bezpečné +3 m/sec, netrvalo dlouho a uháněl jsem stovkou na kursu 350°. Riskoval jsem zřejmě příliš mnoho, neboť po dvou hodinách úspěšného letu jsem se dostal do velmi nepříjemné situace u Slopné, kde jsem klesl na 500 m podle výškoměru nad terénem jsem měl o pár metrů méně, Po kratším zdržení jsem nalezl dvoumetrový stoupák a pokračoval v letu přes Hostýnské vrchy. 2000 metrů mi stačilo k pře letu oblasti mezi Hostýnskými a Oderskými vrchy. Letěl jsem stále pod okraji posledních mraků, které se tvořily jen na .horách, zatím co obloha nad západní a jihozápadní Moravou byla úplně čistá se silným zákalem, z kterého na obzoru vystupovalo několik větších bouřkových mraků.

Ani na mé trati nevypadaly mraky příliš vábně, byly slity ve velké řady s neurčitým ohraničením a tmavými, roztrhanými základnami. K mému překvapení bylo pod nimi stálé půlmetrové stoupání, na slunečných okrajích až dvoumetrové. To mi umožnilo rychlý let stále mezi 1100 až 1600 metry. Před Bruntálem jsem vlétl do další bezmračné oblasti a spatřil jsem krásný cumulonimbus nad Vysokým Jeseníkem. Velké naděje, které jsem v něj skládal, se mi skutečně splnily. V 15,45 nalétl jsem na úpatí hor do dvou,metrového stoupání.

Letěl jsem za stálého stoupáni dále pod střed mraku, kde jsem nalezl v základně v 1500 m +5 m/sec. Zapnul jsem zatáčkoměr a spokojeně pozoroval ručičku výškoměru, která se rychle blížila ke 3 km. Pak se mnou mrak počal malinko házet, nade mnou se začalo prosvětlovat a v malé chvilce jsem viděl opět slunce.Hlavní vrchol mraku byl asi 14 km severně od Pradědu ještě dobré 2000 metrů výše. Neměl jsem však už chuť vracet se k němu, spokojil jsem se se získanými 33 04 metry a pokračoval v letu do Orlických hor, kde jsem viděl několik menších kumulů.

Pohodlně jsem se natáhl v kabině a v naprosté.m klidu a v růžové náladě jsem udržoval úsporných 80-100 km/h.ad. Nic však netrvá věčně, výšky rychle ubývalo a první mraky nad Orlickými horami mne zklamaly. Byly chudinky již v rozpadu a pod nimi ani nulka. Tak jsem byl z veliké výšky ponížen až na 700 m a teprve na úpatí nějakého většího kopečku s hotelem a rozhlednou jsem k veliké žalosti všech zvědavých turistů využil tvořícího se mraku a v 1800 m jsem se vydal na další cestu. Pohled do Čech působil na mne chmurným dojmem. Mraky žádné, jen od západ,u se blížil ošklivý cirrostratus. Využíval jsem posledních kumulkú nad horami a nad koncem Orlických hor mi zbývaly dvě možnosti. Bud letět přes hornatý terén na polském území, kde byly celkem hezké kumulky do Broumova a odtud se pokusit navázat na Krkonoše, nebo letět do roviny a přistat. Nechtěl jsem se však příliš spoléhat na své štěstí, minula již pátá hodina. Oblet by byl dlouhý, asi 80 km, tedy nejméně dvě hodiny letu. Rozhodl jsem se proto let skončit.

V 17,43 jsem přistal na louce u rybníku nedaleko Červeného Kostelce k velké radosti červenokosteláků, kteří se do té doby plácali v blízkém koupališti, Pozdě v noci mne odvezli sympatičtí hronovští plachtaři na jejich letiště, odkud mne odtáhl ráno Láďa Háza do Vrchlabí. Tam jsem v pohostinném prostředí čekal na vhodné počasí, abych mohl pokračovat v letu do Prahy. Musel jsem však po třech dnech kapitulovat a nechat se do Prahy odvléci, počasí se proti mně definitivně zatvrdilo.