Žil, byl - a ještě stále je - jeden Aeroklub s pěkným letišťátem

kdesi v Polabské nížině. Měl tu svoji "Ruzyňku" umístěnou poblíž řeky, takže nikoho nepřekvapoval její písečný povrch. To mělo svoje výhody. Krátce i po pořádných lijácích se voda vsákla a mohlo se vesele poletovat, ale v našem příběhu, jak se dočteme dále, to sehrálo vyloženě zápornou roli. K té pěkné ploše tehdy v padesátých letech, kdy se tento příběh odehrál, příslušel pouze docela malý dřevěný hangárek - takový hangárový záhumenek. A tak se jednou v létě stalo, že když na ono letiště navečer přilétl legendární dvousedadlový větroň Pionýr, nezbylo náčelníkovi letiště nic jiného než říci posádce: "Podívejte se, jak je to tu v hangáru nahemované, tady máte kotvy a ukotvěte si Pionýra před hangárem." Měl svatou pravdu. Vrata hangáru byla totiž pootevřená, obě půlky byly zajištěny řetězem se zámkem a mezi nimi vykukoval čumák s motorem a vrtulí vlečné C-106, který se dovnitř již nevešel. I pochopila posádka, že tady se opravdu nedá nic dělat a ukotvili Pionýra před hangárkem. Kotvy zavrtali tak, jak byli zvyklí na letišti s pořádně hutnou půdou a odjeli vlakem domů. Večer před odchodem upozornil ještě náčelník nočního strážného: " Dědo, máte před hangárem ukotvený větroň, tak na něj dávejte pozor." Ovšem pro dědu bez leteckého vzdělání bylo vše, co létalo, "aeroplánem", a tak dával i na tento pozor. Ovšem takové dávání pozor vysiluje, zvlášť když je venku teplá noc a je na to jeden sám. Takže brzy spal děda spánkem spravedlivých. A to tak tvrdě, že ho nevzbudila ani blížící se bouřka. Teprve když začala dovádět nad letištěm, a to se všemi přírodními zjevy - deštěm, blesky a patřičnou vichřicí - děda zareagoval na jeden obzvláště blízko realizující se blesk, vylétl ze židle a jeho první bylo dávat pozor na onen uvázaný aeroplán. Kouká do tmy, ale ať mžourá rozespalýma očima, ať si sebelépe svítí, aeroplán nikde. I vyběhl do toho nečasu, probíhá místo před hangárem, ale kde nic tu nic. Najednou byl děda vyspalý na týden dopředu. Neboť nezapomeňme, že byla padesátá léta a tehdy zmizelý aeroplán to byla obzvláště ošemetná záležitost.

Dědovi bylo střídavě horko, pak zase zima, ale aeroplán byl skutečně pryč. I rozhodl se děda zachránit, co se ještě dalo, běžel k telefonu, aby služebně na tehdejším SNB sdělil, že na letišti místního aeroklubu zmizel v noci aeroplán. Za chviličku tam bylo první služební auto. Co že se vlastně stalo? "No večer tu byl uvázaný aeroplán a teď tu není." A tak služební baterky prosvěcovaly již končící déšť a tmu a hledaly před hangárem něco, co tam nebylo. Takže postupně přijížděla další auta a z nich vystupovaly čím dále důležitější osoby v uniformách i v civilu. Neboť všichni povolaní cítili konečně v podobě ztraceného aeroplánu záležitost daleko se vymykající běžnému, maximálně okresnímu, formátu. Ale i těm nejvyšším přibyvším činitelům byl nešťastný děda, který mezitím i připustil, že to jeho střežení nebylo celou noc asi tak úplně bez chyb, schopen pouze zopakovat, že tam byl takový žlutý aeroplán, uvázaný k zemi a teď že tu není.

Až konečně někoho osvíceného napadlo zavolat domů náčelníkovi, ať hned přijede na letiště. A ten se snažil vysvětlit, že s tím aeroplánem nemohl v noci nikdo uletět, protože to byl větroň a ten jaksi sám neodstartuje. Ovšem jeho snaha o osvětu měla jen malý úspěch, neboť jednak s leteckým vzděláním na tom byli všichni zhruba stejně jako onen nešťastný děda a jednak tato jednoduchá úvaha o větroni jim zásadně nabourávala jejich teorii o případu velkého formátu.