Příběh krásné Olympie

Příběh přeletový Jednoho rodícího se jarního dne padesátých let usuzovali plachtaři na letišti nedaleko Prahy, že by mohl být docela pěkný přeletový den. Vyhodnocená rozhlasová zpráva o počasí jim dala za pravdu, byla v ní ale jediná komplikace - vše hovořilo pro tak zvanou "východní situaci". Východní vítr bral naději na přelet po "standardních tratích" směr Morava - Slovensko. Po kratší diskusi proto zvítězil názor, že cílovým místem bude Plzeň, a to letiště Plzeň - Bory. Sice někteří varovali, že tam létají vojáci, ale zvláště rezolutní člen, původem Plzeňák, rozhodl, že on to přeci musí vědět, a že tam létá aeroklub. No a když i dispečerská služba tento cíl přeletu přijala, nebylo o čem diskutovat a deset Šohajů se vydalo na trať. Počasí skutečně přálo, základny četných kumulů ležely ve dvou tisících pětistech metrech, takže překonání trati nebylo velkým problémem, a zhruba za hodinu byly první Šohaje nad Plzní. Tam ale jejich piloti zaznamenali, že na Borech je čilý provoz tehdy tak známých "kombajnů" - pro charakteristický zvuk motorů tak přejmenovaných Iljušinů Il-10 "Šturmovik". Tedy, samozřejmě, letadel vojenských.

Když mezi ně, k "velké radosti" vojáků, přistál třetí Šohaj, místní řídící létání si zavolal jednoho z plachtařů a dal mu první otázku: "Kolik vás celkem letí?"
"Tu ještě byl plachtař schopen zodpovědět - Deset!"
"Kde nyní jsou ostatní?"
"Mezi Prahou a Plzní. Žádám o určení přesné polohy!"
"Poslední přesnou polohou byla Praha, než jsme odstartovali, a další bude, až se sejdeme po přistání."
"Jak to, copak nemáte radiostanice?" Řekl řídící, aniž tušil, že svojí otázkou předběhl realitu o více než deset let. 

Nakonec pochopil, že to nejrozumnější, co může učinit, je ukončit vojenský provoz a přenechat plochu Šohajům. Ty postupně přistávaly, až skončily pěkně seřazené podél přistávací dráhy. A tu plachtaře čekalo něco, co jim málem vyrazilo dech. K řadě Šohajů přijelo auto s mechaniky, a ti se dotazovali, zda něco na Šohajích nepotřebují opravit, upravit a podobně, neboť jejich povinností je zajistit, aby od nich vzlétaly jen letouny v perfektním technickém stavu. Takže se nesměle ozval první plachtař, že by potřeboval dohustit kolečko, druhý už by potřeboval vyměnit drhnoucí kolo, třetí se již osmělil k žádosti o výměnu nepřesného výškoměru, a tak to šlo dál. Všem bylo vyhověno a tak spokojení plachtaři nad pěkným přeletem a na výsost nečekaně štědrým servisem se navečer ve vleku postupně vrátili domů. 

Život šel dál a na tuto příhodu se již pozapomnělo, ale ouha - boží a vojenské mlýny sice melou pomalu, ale spolehlivě. A tak s delším odstupem času bylo najednou možné vidět aeroklubového technika běhat po letišti a zuřivě hrozit skupině plachtařů pěkně mastným účtem od vojenského útvaru za poskytnuté služby a dodané náhradní díly.